Práce na LIAZu v letech 2008 - 2010

8.srpna 2010

Jak je nejspíš patrné ze shrnutí prací v letech 08-10 do jediné sekce, autu jsem se moc nevěnoval. Je to především daň za studia, protože škola v těchto letech nabývala dost na intenzitě. No a nakonec také daň za to, že se dělalo hodně především na naší 100.47, která měla větší šanci na zprovoznění, mimo jiné díky správnému roku výroby a veteránské testaci, které výrazně sníží provozní náklady. S tím mám dodneška u maxíka trochu potíže, protože pracovat s ním nemám v úmyslu a jen tak z plezíru ho na bílých číslech s povinným ručením a silniční daní držet nebudu. Já bych se rád o auto v rámci možností chtěl dál starat, aby nechátralo víc než je nutné a další ukáže čas. Nějaké plány a možnosti jsou.

Za tu dobu co jsem tu o naší Liazce nepsal se okolo hodně změnilo. Nebudu vás trápit detaily a ani to sem moc nepatří, ale na spoustu věcí mám dnes úplně jiný pohled. Naučil jsem se pár věcí o Liazech a o technice obecně (a na základě toho začal uvažovat o tom, co jsem to vlastně pořídil za vrak), dostudoval jsem, dostal trochu rozum a věci kolem nás se mají jinak než před pár lety a tak uvidíme co přinese budoucnost.

Když tak koukám na fotky z roku 2007, ani si pořádně nepamatuji co všechno se dál na autě dělalo. Moc toho opravdu nebylo, vždycky šlo o pár drobností. Rozhodně vím, že si táta dost hrál se vzduchařinou. Vymyslel jsem si umístění vzduchojemů a on trubku po trubce ohýbal a svařoval z oceli, aby se všechno hezky pospojovalo a nemuselo se to v blízkosti tlumiče výfuku dělat v plastu. Fakt je ale to, že v tu dobu se už nic nevyzkoušelo. Auto s novou nádrží bylo bez nafty a i spojka zůstala neodvzdušněná, náprava bez oleje. Tak skončil rok 2007. Věc, která se v roce 2008 udělala byla nová izolace motorového tunelu. Sehnal jsem si původní izolační materiál, otrhal ten starý, obrousil a natřel tunel a postupně lepil izolaci. To samé jsem udělal i se svislými plechy podél motoru a celá partie po sklopení kabiny hodně prokoukla. Poté jsem se rozhodl vyměnit ještě všechny silné hadice spojující měchy s vyrovnávacími vzduchojemy. Při té příležitosti se mi ovšem rozpadla výstupní trubka z levého zadního měchu, která je přivařená k jeho držáku. To znamenalo rozborku, odříznout, navařit a tím pádem trochu zdržení. Aby se auto dalo zprovoznit, potřeboval jsem propojit expansní nádržku, která pocházela z tahače řady 300. Pod tunelem jsme tak natahali s tátou měděné trubky a propojili vše gumovými hadicemi. Na nějaké další zkoušení už ale nezbyl toho roku čas.

Co se roku 2009 týče, dodělal jsem jen jedinou věc, která byla ovšem pro zprovoznění důležitá. Ačkoli jsem původně chtěl mít expansní nádržku zezadu na kabině po vzoru tahačů řady 300, nikdy se mi pořádně nepodařilo poskládat hadice vedoucí pod motorovým tunelem tak, aby se při sklápění neohýbaly a nevytvářely místa, která by se nedala odvzdušnit a tak jsem původní myšlenku zavrhnul a obstaral si (díky Karlovi Voráčkovi!) původní provedení „expansky“ a nainstaloval ji, takže se auto konečně dalo bez problému dolít vodou. (Pro přesnost dodávám, že moje auto bylo a je trochu „bastl“ a že „expanska“ na něm byla původně umístěna na rámu za kabinou, takže jsem původní nádržku po vzoru řady 110 neměl.)

No a letos? Byl jsem rozhodnutý kolem auta konečně něco udělat. Nebudu tu rozepisovat plány a úmysly, protože vidíte, že jsem se za ty roky v mnohém zmýlil a tak jen popíšu to co proběhlo. Z loňska byla připravené a propojené chlazení, proto první věc, ke které jsem směřoval bylo nastartování motoru. To jsem už loni nedokončil. Zastavily mě státnice a špatné počasí. Během léta tedy došlo na revizi elektriky a pár drobností, aby se daly připojit akumulátory bez toho, aby mi shořelo celé auto. Po nezbytných přípravách jsem pak mohl konečně nastartovat. Další věc pak byla revize vzduchařiny. Pár věcí se na autě rozpojilo a nechalo být, takže bylo potřeba vyměnit pár hadic něco dotěsnit, zkontrolovat a vyřešit pár překážek. Po třech dnech jsem pak konečně donutil auto nafoukat všechno včetně měchů. Potom bylo třeba po letech namontovat spojkový posilovač a odvzdušnit vedení od pedálu. To samo o sobě dalo dva dny hraní, protože počasí nám příliš nepřálo a také nás mezitím opustil spojkový pedál (pokročilá koroze podlahy), takže ho bylo nutné opět připevnit k vyztužené podlaze. Nakonec jsem ještě doplnil olej do nápravy. A pak, světe div se, se konečně mohl Maxík pohnout po několika letech svou vlastní silou. To by ale nesmělo pár dní pršet, takže na měkkém podkladu jsem ho během chvilky snadno utopil v blátě a na pevný podklad ho dopravil až Crystal 8011 s vypětím všech sil. Nijak jsem auto neprojížděl, na to je potřeba ještě doladit pár drobností a chvíli mi to potrvá. A tak jsem s ním jen zacouval na beton, kde se na něm bude pracovat lépe než když stál na trávě. Prozatím jsem z auta jen smyl wapkou mech a lišejníky a snad se na něm ještě něco udělá. Už teď se na něm ovšem udělalo víc než za poslední 4 roky dohromady. Trochu se oživilo, konečně je pojízdné a na zimu už bude nejspíš pod střechou. To je základ.

28.října 2010

Je pokročilý podzim a sníh čekáme každým dnem, nebo lépe každým týdnem. Sezóna tedy víceméně končí a já jsem rád, že vám tu můžu ještě něco ukázat a že to neskončilo zase mlčením. Když se auto v srpnu natlačilo na panely, první věc, do které jsem se pustil, byl nárazník se spoilerem. Povalovalo se to kolem auta od zimy do jara a od jara do zimy, stodesítka vypadala jako vrak na díly a mě za to všechno byla jen hanba. A tak jsem jednoho hezkého dne vzal nárazník i spoiler, všechno vybrousil, nastříkal základovou a pak vrchní barvou. V rámci postupné změny kabátu auta jsem to vše udělal v kombinaci bílá/modrá, byť to ke kabině nepasuje nijak zvlášť, ale alespoň to ukazuje trend obnovy: od podvozku ke kabině, která bude dál na řadě.

Mezi tím už jsem se nechtěl otravovat s neustálým vytahováním aut z bláta a tak jsme vymysleli improvizované stání i pro druhý tahač. Doma byly nějaké zbylé betonové pražce (na fotce za bagrem je to blbě vidět, ale mají betonové jen konce) a z nich se vyskládaly čtverce pod kola auta tak, aby se nepropadalo do bláta a dalo se s ním normálně rozjet i když bude mokro.

Na Liazce pak bylo potřeba trochu upravit držáky nárazníku. Je jasné, že to auto v minulosti dostalo nějakou ránu a po narovnání nárazníku nebylo jednoduché ho slícovat se zbytkem auta, přičemž na dvacet let starém náklaďáku, který zažil bůhví co, jeden centimetr nehraje velkou roli. Dobrá věc se podařila a výsledek je celkem uspokojivý. Jsem rád, že se to podařilo slícovat i s těmi rohovými plasty z řady 300. Mě totiž vždycky na Liazkách strašně štvalo, jak v té mezeře mezi maskou a nárazníkem plandají miliony hadic a drátů, ze kterých se loupe barva. Fuj. Takhle je to mnohem čistější.

Stupačky jsou provedení, které se používá pod laminátové kryty. Ty ale moc dobře na můj spoiler nepasují a tak jsem je prozatím odložil do skládku a nechám to takhle. Buď časem seženu stodesítkové originály nebo přetmelím ty kryty, aby sedly ke spoileru. Na funkci auta to nemá vliv a tak to zatím považuju za zbytečnost. To samé platí i pro blatníky za přední kola, které jsem namontoval v surovém stavu, tedy před finálním vybroušením a lakem. Jde zase o funkčnost. Finální vzhled auta se bude řešit až s kabinou a na to je ještě čas. Aby to bylo kompletní, nasadil jsem na auto i zástěrky.

Další eskapáda byla elektrika. Rozvrtal jsem přístrojovou desku, pojistky, vyměnil pár relátek a vyhodil z auta několik kilo zbytečné mědi a železa. Divím se, že to auto neshořelo cestou domů skrz těch několik nezaizolovaných svazků, které byly pod proudem.. Ačkoli to není moje velké hobby (alespoň jsem se zase něco naučil), zapojil jsem nakonec jednotlivá světla, zaizoloval spoje a takhle to dá snad nějakou chvíli pokoj.

Docela velká legrace bylo rozhýbání řadící páky, která solidně zarezla v místě uložení pod podlahou kabiny. Vyřešil jsem to několikatýdenním proléváním brzdovou a olejem až páka postupně povolila a všechno už je zase v pořádku. No a pak už se řešily víceméně jen drobnosti. Některé zabraly víc, některé míň času. Řízení šlo mizerně odvzdušnit (jeden šroub nešel povolit), bylo potřeba přetěsnit jeden reduktor, bouchnul mi přední měch, někde bylo potřeba přetěsnit spoje na vzduchových hadicích, zkrátka takové ty každodenní drobnosti, které každý lizák dobře zná.

Po tom všem (a vlastně po dobrých šesti letech) jsem se mohl konečně odměnit tím, že jsem auto nalil vodou, připojil kanystr s naftou a udělal si pár koleček v blízkém okolí. Jede to, hulí to, brzdí to (až moc ostře, musím to ještě poladit), svítí to, netroubí to, řadí to. A především jsem během těch pár minut nestačil přijít na nějaký zásadní problém, který by mi kazil radost před zazimováním a zaplachtováním auta. Nakonec jsem se přece jen rozhodnul si nechat Liazky z ekonomických důvodů doma a pod střechu je na zimu neodvážet. Musel bych platit nájem, který sice nebyl velký, ale nebyl ani malý a za ušetřené peníze budu moct na autech (nebo některém autě) udělat na jaře kupu práce, což jim prospěje víc než pár měsíců ve stodole, když stejně celé roky stojí obě venku.

To je prozatím vše. V podstatě vám můžu v tento okamžik poděkovat za sledování nekonečného seriálu, kterým práce na maxíkovi je. Určitě to nekončí, nicméně z mého pohledu je to hlavní - opětovné zprovoznění auta – v podstatě hotové a dál se můžu zabývat věcmi podstatně drobnějšími. Lze říci, že stodesítka i stovka jsou si tak v tuto chvíli víceméně rovnocenné. Auta jsou kompletní a funkční (pokud to lze o Liazce, kde prostě sem tam nějaká drobnost nefunguje říct) a doufám, že moje práce se tak bude moct výhledově přiblížit okamžiku, kdy se budu moci zabývat těmi příjemnými detaily, jako je pískování, lakování, montáž doplňků a takových těch drobností, které vám udělají radost a zahřejí na duši.