Rok 1 našeho společného soužití začal vlastně už někdy na TruckFestu roku 2003. Tam zesílila moje touha mít doma něco podobného, která vše urychlila. Původní záměr - mít svůj vlastni kamion - se několikrát změnil. Byl jsem velmi blízko k vlastnictví Volva F89 a také nedaleko pořízení staršího tahače Volvo F12. Osud ale chtěl, a už nikdy nikdo nezjisti, zda to byl nejlepší nebo nejhorší vyber, abych mel právě Liaz. Nebyla to samozřejmě jen náhoda a já se o vlastnictví všech tahačů podrobně zajímal. V rámci toho jsem obvolal snad všechny servisy Volvo v zemi a sesbíral o nich slušný balík informací, ale výsledek teto činnosti nakonec hovořil pro Liaz. Už jen teoretické porovnání cen a dostupnosti náhradních dílu melo jasného vítěze. Ano, mohl jsem mít krásné F89. Ale to se mohlo už cestou domu rozsypat a cena náhradních dílů mohla až příliš snadno převýšit cenu samotného tahače. Podobně obavy se ukázaly jako oprávněné a, ač se potvrdily právě v případě mého Liazu, já svého rozhodnuti nikdy nelitoval. Pomyslnou soutěž o můj první zápis mezi majitele nákladních vozidel tedy vyhrál Liaz 110.551 Maxi (rv. 1993, motor Škoda-Liaz MS 640, přeplňovaný s mezichladičem stlačeného vzduchu (intercooler) šikmo uložený, zdvih.objem 12 litru, výkon 305k, devítistupňová převodovka Praga), který se v tu dobu zdal ze všech inzerátových nabídek nejvýhodnější. Dnes už vim, ze bych postupoval jinak, navštívil mnohem více prodávajících, ale i samotných autobazaru a mnohem více porovnával a kalkuloval, ale tehdy to bylo poprvé a já proste sáhnul po tom co se v tu chvíli zdalo jako rozumné řešení. Pro svůj tahač jsem se vydal 22.11. 2003 a tohle datum už nikdy nezapomenu. Změnilo můj život a to velmi zásadně, ač jsem si to v tu chvíli neuvědomoval. Alespoň ne v tak širokých souvislostech. Přišel jsem o spoustu volného času. O čas, který lidé v mém věku tráví úplně jinym způsobem. Přisel jsem o léto. Tedy, ne o léto v pravém slova smyslu, ale s prvními teplými dny se ubírám ke svému tahači a trávím tam týdny a měsíce až do prvního sněhu. A další rok to bude to samé. Moje prázdniny byly (a budou) jeden velký maratón s kladivem, rozbrušovačkou a plechovkou barvy, který neskonči dokud můj tahač nebude vypadat tak jak já budu chtít. Nebyl jsem na dovolené a ani nikam nepojedu, protože každý týden plny slunce tady doma je pro mě ví než tisíc dni na písčité pláži. Snažím se neutrácet za zbytečné věci, protože vim, ze můj kamion bude potřebovat spoustu peněz. Zkratka mi to zpřeházelo život. Ale to celé, do poslední kapky potu a špíny, se všemi průšvihy a problémy, mi za to stálo. Jinak bych to nedělal. A na tohle svět okolo občas trochu žárlí. Zapomíná ale, že bez všech kamionů na světě, všech věcí a lidí, které se kolem nich točí bych to nebyl já. Faktem ale je, že ani malinkou část mého tahače jsem nedostal zadarmo. Už když jsem seděl v autobuse směr Hradec Králové (a neseděl jsem tam tehdy sám, jel se mnou můj táta), byl jsem nervózní. Dojeli jsme na místo, projeli se s tahačem kus za vesnici a zpátky, vyzkoušel jsem si ho, podepsali jsme papíry, zaplatili a vyrazili na cestu. (Tady na tomhle miste by bylo asi vhodné říct, ze mi tahač nikdo..nedal a nekoupil. Bez peněz, které mi tata půjčil bych maxíka neměl. Ale půjčit znamená také vrátit tak se také do smluveného termínu stane.) Cesta samotná byla příjemná. Auto jelo krásně a musim říct, že s devítistupňovou převodovkou Praga jsem si rozuměl víc než s "desítkou", kterou jsem měl v Liazu 150 se kterým jsem jezdil v autoškole. Cele to bylo jako pohádka až za Kutnou horu, kde se v zatáčce udusil motor a já jen tak tak dojel aspoň na výjezd z polní cesty, kde jsem mohl auto alespoň trochu odsunout z cesty. V životě mi nebylo hůř. Bezmocně jsem sedel v kabině a koukal před sebe. Netušili jsme, ani já ani táta, co je s motorem a pravdu jsme se dověděli až z velkým zpožděním. V tu chvíli mi bylo hrozně. Nemohl jsem si dovolit služby firmy Vápeník ani nikoho jiného. Diky bohu mě za poměrně symbolickou částku, již byla pouze cena projeté nafty, odtáhnul až domu ex-majitel mého tahače se svym fialovým Volvem F12. Co víc, slíbil mi, že mi co nejdříve pošle náhradní motor a tak se také stalo. Mohl se na mě klidně úplně vykašlat, ale neudělal to. Nic to vsak nezměnilo na tom, že domu jsem dorazil jako zpráskaný pes s ostudou, svěsil uši a sel spát. Do června roku 2004, tedy zbytek zimy a konec mého maturitního ročníku, se s tahačem nedělo nic. Jakmile však padla škola a přijímačky na vysokou, nic už mi nebránilo. Základním problémem byl samozřejmě pracovní prostor. V teto zemi není běžně mít doma několik čtverečních metru pevné plochy pro případ něčeho podobného. To vsak bylo záhy vyřešeno betonovými panely, které kdysi tvořily povrch dálnice D1. Na ne byla Queen of rain natlačena a vše mohlo začít.