Blatníky i palivové nádrže mě i nadále odrazovaly od další práce a já se modelu nedotknul prakticky celý rok až do února roku 2005. Rozhodl jsem se nejprve dokončit interiér. Dokončil jsem povrchovou úpravu přístrojové desky a stejným odstínem podivně hnědo-fialové barvy jako přístrojový panel, která zhruba odpovídá interiéru modelů Integral jsem nastříkal i skořepinu interiéru. Do něj jsem vlepil již dávno přečalouněné lehátko (v australských vozech jsem viděl vždy jen provedení s jedním lůžkem), obě sedačky, záclonky a další detaily. Poměrně velkým problémem bylo usadit na vhodné místo přístrojovou desku, protože její spodní část nijak nedefinovala přesné místo její polohy na podlaze. Do interiéru jsem dále vlepil řadící páku, pedály a další drobné detaily (australskou vlajku, koberečky, desky s dokumenty). Ze zvědavosti jsem ještě sestavil jeden z dvojice výfuků ze sady KFS.

Protože stavebnice Italeri obsahuje velmi slušivý ochranný rám, nepociťoval jsem potřebu nějak ho upravovat a očištěný díl, doplněný o dvojici „bull lights“ (výkonných světel, které australští řidiči používají pro noční jízdu) jsem nastříkal lesklou černou a poté Alcladem, stejně jako stupačky do kabiny, mřížku na okno proti odletujícím kamenům (Auslowe) a začištěné palivové nádrže. Po zaschnutí Alcladu jsem díly opatrně vyleštil papírovým kapesníčkem. Na ochranný rám jsem doplnil kabeláž, čočky světel a výstražné cedule. (Pro zajímavost uvádím, že moje souprava nesplňuje zákonné délkové limity a na to, aby mohla být označena cedulemi ROAD TRAIN je příliš krátká. Vzhledem k „malé“ celkové délce (necelých 25 metrů) má právo vozit stejné cedule ale „pouze“ s hesly LONG VEHICLE, nicméně toto jsem záměrně opomenul, protože sousloví ROAD TRAIN nesmělo na mém modelu pochopitelně chybět. Celkově musím říci, že jsem se díky modelářům a kolegům z Austrálie dověděl mnoho zajímavého o tehdejším ježdění. Dost možná by to vydalo na samostatný článek…) K palivovým nádržím jsem z profilů evergreen vyrobil nosné konzoly a nastříkal je barvou rámu. Ale ani tak jsem nádrže nemohl na rám usadit a tak jsem sebral všechny síly a pustil se do čištění nádrží. Překvapivě vše šlo docela lehce. Očištěnou čtveřici dílů jsem nejprve nastříkal silnou vrstvou základní barvy, která vyplnila všechny spáry a povrch sjednotila a poté nanesl ještě dalších několik vrstev lesklé bílé barvy. Po několika málo hodinách práce byl hotovo a výsledek je výborný! O blatnících Auslowe už nechci ani slyšet. (Horší ale je, že dalších šest párů by jich mělo být na návěsech…) Nyní už jsem mohl konečně oblepit palivové nádrže imitací gumových pásků, přes ně chromovanou pásku, na ni nalepit nosné konzoly a nádrže a následovně i blatníky připevnit na rám. Na blatníky jsem pak přilepil světla a zástěry, tištěné na lesklý fotopapír. K nádržím i světlům jsem pak připojil již dříve připravené kabely.

Protože jsem v té době kdesi vyčetl postup na tvorbu koroze, rozhodnul jsem se ho vyzkoušet na turbodmychadle a výfukovém potrubí. Postup spočívá v nátěru dílů podkladovou barvou vhodného odstínu (používám matnou hnědo-červenou Revell). Ještě než barva zaschnula, posypal jsem díly jemným práškem (zbyl mi z tvorby podstavce pod MAN F2000) a po zaschnutí vše ještě jednou napustil hnědočervenou barvou. Následně jsem ještě aplikoval metodu suchého štětce. Na to, že jsem na modelu celý rok neudělal nic to bylo za dva měsíce práce až moc a na Jabbeke jsem se s dokončeným rámem skoro ani nestyděl.