Vysokoškolská studia neúprosně ukrajovala z mého času větší a větší kousky a myšlenky na Magnum tlačila více a více do pozadí. Měl-li jsem nějaký čas na modelářství, dokončoval jsem cisternový návěs pro F12. Během pročítání modeláře jsem ale nabyl dojmu, že odstraňovač zaschlých nátěrů Purisol je to nejvhodnější řešení mých problémů a začal jsem se po něm shánět. Chvíli mi trvalo než jsem našel ten správný obchůdek, kde ho měli, ale potom šlo vše už ráz na ráz. Rok starý nátěr byl z kabiny pryč během hodiny a půl a za chvíli už byl hotový poctivý a hezký základní nástřik. Sláva Purisolu a firmě Agama až na věky…



Po týdnu jsem s opět s chutí pustil do práce. Ze všeho nejdříve jsem přetmelil a přebrousil nepřesnosti vzniklé odstraňováním nátěru a manipulací a začal s nástřikem. Pro snadnější manipulaci jsem práci rozdělil na fáze a nejprve nastříkal zadní stěnu a čelo. Protože v kabině nesmí chybět chladnička, rozhodl jsem si ji vyrobit. Jako vhodný polotovar jsem si vybral původní akumulátorovou skříň, zkrátil ji, znázornil rýhu oddělující víko, naznačil napájecí kabel a madlo. Protože podobné izotermické boxy jsou často pestře zbarvené, rozhodl jsem se použít křiklavou lesklou zelenou barvu, aby byl doplněk v interiéru hezky viditelný. Pro pestrost jsem ještě do interiéru modelu doplnil klobouk upravený z jedné z doplňkových sad Italeri. Po dvou dnech které jsem nechal novou vrstvu nástřiku na kabině zaschnout, jsem pokračoval a tentokrát nastříkal boční panely a kabinu opět nechal schnout.



Poté jsem oprášil torza návěsů a začal opět opracovávat díly zavěšení náprav a podvozků (vše resinové odlitky plné bublinek). Rád bych na tomto místě podotknul, že návěsy Auslowe jsou něco úplně jiného, než všem dobře známé stavebnice Italeri a práce s nimi je velmi podobná stavbě a výrobě vlastních návěsů. Stavebnice Auslowe jsou určeny pro velmi pokročilé modeláře. Průměrná cena jedné stavebnice je cca. 2500,- a práce s nimi není zrovna snadná, navíc je třeba si pro slušný vzhled mnoho dalších dílů upravit nebo vyrobit stejně tak jako obtisky. Stavebnice se skládají z ne velmi kvalitně provedeného návodu (velmi často je třeba si postupy domýšlet nebo vymýšlet svoje vlastní, občas nejsou přesně definovaná místa uložení některých dílů), předem nařezaných plastových profilů a destiček evergreen, na kterých jsou mikrotužkou nebo rydlem naznačeny pozice umístění některých dílů, řezů apod., resinových odlitků (disky kol, pružení, držák rezervy), kovových odlitků (brzdové páky a táhla, kliky závěsových vrat), kovových os nápravy, polyuretanových odlitků světel, gumových pneumatik Italeri a v případě plachtových návěsů (bezbočnicová shrnovačka) i planžetu s leptanými přezkami pro upínání plachty a krásně provedenou plachtovinou z celulózy. Návěsy na zakázku z Austrálie objednává firma KFS. Zda-li je provedení návěsů odpovídající ceně je diskutabilní. Resinové díly nejsou odlity nejkvalitněji a návěsy celkově postrádají drobné detaily a obtisky. Na druhou stranu: provedení plachty a leptů je jedinečné. Každopádně jsem si jistý, že jejich stavbou vzniknou velmi originální modely, kterých je v Evropě jen několik málo kusů.



Pro zjednodušení práce jsem již kdysi díly zavěšení náprav rozřezal na tři části, přičemž tlumiče jsem ze stolu smetl (kvalita byla otřesná) a raději než je opravovat –si udělám svoje vlastní. Největší bubliny a nejhorší nepřesnosti jsem na resinových dílech zatmelil a přebrousil, zbytek (doufám) schová nástřik surfacerem. Díly jsem poté sestavil v celky pro nápravy a po trojicích je nalepil na již dříve hotové pomocné rámy podvozků. Dále jsem poté pokračoval opěrnými nohami návěsů, zadním nárazníkem návěsu B (zadní) a poté i A (s točnicí), které jsem sestavil podle návodu a doplnil o vlastní detaily. Pro B návěs jsem se poté rozhodnul ještě vyrobit příčku a závěs pro dolly spojku pro možnost připojení ještě třetího návěsu. Díl závěsného zařízení pochází ze starší doplňkové sady Italeri, nosná příčka a šrouby jsou vlastní výroby. Hotovou příčku se závěsem a znázorněnými šrouby jsem usadil do rámu B návěsu. Poté jsem k rámům návěsů připevnil podvozky, které jsou v případě A i B návěsu posuvné. Točnice z A návěsu pochází ze stavebnice Italeri Renault Magnum (stavebnice obsahuje resinové odlitky, ale já chtěl, aby byly obě točnice na soupravě stejné.

Uplynul asi měsíc (a v něm ne příliš slavný závěr zkoušek a několik VELMI horkých týdnů, který byl jako stvořené pro práci na mém největším modelu – Liaz 1:1 ). Následovala drobná pauza, velmi elegantní zvládnutí zkoušky s angličtiny (s milou paní profesorkou jsem se povídal o Liazu…) a návrat na Vysočinu do poněkud uplakaného (=deštivého) počasí. Přes velké úvodní nadšení jsem na Liazu nakonec neudělal nic , což by v neustávajícím dešti stejně dost dobře nešlo. S přehledem jsem dokázal během několika dní dokončit cisternu Trailor (viz. zde) a moje modelářská pozornost se tak mohla zcela zaměřit na „vláček“ Magnum. Ačkoli jsem měl v úmyslu pokračovat kabinou tahače, uvědomil jsem si absenci barev pro tuto práci nezbytných a tahač se všemi jeho díly jsem odložil. Logicky jsem se tedy soustředil návěsy, což vzhledem k jejich raném stádiu stavby (a představě obrovského množství práce, která mne před jejich dokončení čeká) nebylo tak optimistické jak by se mohlo zdát. Z počátku mne trápila především absence jakýchkoli podkladů, které by mi umožnily modely přiblížit skutečným vozidlům z provozu „tam dole“ (v Austrálii), což nakonec vyřešil jeden dlouhý večer na internetu strávený nad pracně nalezenými stránkami výrobce návěsů Freighter a Maxicube. S tím co jsem si „nasosal“ a s několika informacemi od australského kolegy přede mnou vyvstanu poměrně zásadní problém. Nepodařilo se mi totiž dohledat žádný typ, který by provedením podvozků odpovídal mojí soupravě. Co se týče nástaveb a detailů, návěsy odpovídaly celkem slušně, rekonstrukci podvozkové části jsem se ale (po velmi složitém a zdlouhavém myšlenkovém procesu) nevyhul. Co se v případě „B“ návěsu omezilo pouze na budoucí usazení podvozků napevno (posuvné provedení je sice hezké, ale když jsem o tom řekl Australanům, kouleli očima až na zem), se na „A“ návěsu rozrostlo na zásadnější přestavbu zadní části návěsu, protože provedení i tohoto podvozku se zdá být na australské poměry mírně nestandardní. Jednoduše: na modelu Auslowe byla část podvozku vytvořena tak, že se v případě potřeby (nakládka z rampy zadními dveřmi) nápravy posunuly pod ložnou plochu a zadními dveřmi bylo možné nacouvat až k rampě. S kolegy z Austrálie jsem se však shodnul na tom, že nakládka „shrnovačky“ zadními dveřmi je nesmysl, což se později projevilo i zjištěním, že tyto vodící návěsy (tedy návěsy s točnicí) v případě plachtového provedení zadní dveře vůbec nemají. Jsou-li pak tyto návěsy skříňové, nástavba je umístěna na kolejnicích, které umožňují její posuv do zadní částí návěsu (avšak bez toho, že by dělo cokoli se základním konstrukčním prvkem návěsu, tedy rámem). Z výše uvedeného vyplývající rozdíl jsem se rozhodl opravit. Rám jsem zkrátka rozřezal, nastavil a upravil tak, aby odpovídal skutečnosti. Je tedy pevný a nástavba ani nápravy se neposouvají. Zní to jednoduše. Dokonce ani samotná úprava nebyla složitá. Dopátrat se ale skutečnosti a sehnat něco o australských návěsech bylo (k mému velkému překvapení) velmi složité a málem jsem na tom ztroskotal. Magnum jako projekt se však od začátku nese celý v podobném duchu a absence podkladů už mne ani nevyváděla z míry.



Mezi bilancováním na hraně mezi jedním nebo druhým provedením podvozků jsem mohl bez problémů pracovat na podvozcích samotných. Ty jsou jako moduly na celkové konstrukci zcela nezávislé. Vzhledem k jejich stavebnicí zjednodušenému provedení jsem se rozhodl jejich věrnost podpořit poctivou dávkou kabeláže o níž i můžete více přečíst v samostatné sekci (viz. ZDE), kde je vše dopodrobna popsáno. Po dokončení kabeláže pro měchy jsem podvozek nastříkal surfacerem (Mr. Resin surfacer), který k mému velkému překvapení ukryl poměrně velké množství bublin a nerovností původních resinových dílů (na což jsem odvážně spoléhal) a poté několika vrstvami zelené barvy. S tím vším jsem samozřejmě nastříkal i měchy samotné, které by měly být černé (v ideálním případě polomastné až matné). Jejich ruční nátěr jsem zavrhnu především k jejich nehezkému povrchu. Již předem jsem si řekl, že bude lepší je oblepit mojí oblíbenou univerzální černou páskou, což se mi povedlo. Rychle, levně spolehlivě. K dokončení podvozků zbývalo sestavit brzdy a již nabarvené je vlepit do podvozků. Byl jsem nemile překvapen, když jsem před sebe srovnal všechny potřebné díly (tedy brzdové válce, bubny, klíče a páky) a to jak jejich množstvím tak i faktem, že vzhledem k jejich ne příliš přesnému provedení a skutečnosti, že na nápravách nebylo jinak přesně definováno místo, kam by měly být umístěny a tudíž je můj původně zamýšlený postup (nalepit je až po nástřiku) naprosto nevhodný. Dva dny jsem pochodoval kolem stolu a při opracovávání mnoha drobných dílů přemýšlel jak vše vyřešit. Nakonec jsem strhal pásku z pečlivě oblepených měchů (budiž jim země lehká), do držáků vlepil nápravy (nebo spíše kulatinu která představovala její střed) a po nerovném několikahodinovém zápase vlepil do rámu všechny potřebné díly a že jich bylo! Na nápravu to máme dva bubny, dva válce, 4 kovové díly pák a ještě dva držáky. Suma sumárum to je deset dílů na osu a těch je šest – krásných šedesát dílů, které především v případě „B“ návěsu stejně nikdo neuvidí.



Když už jsem byl v tom, přidal jsem nějakou tu drobotinu v podobě bužírky a ventilů (podobně jako v první části kabeláže) a vše opět „pokropil“ poctivou vrstvou surfaceru a zelené. Zajímalo by mě jen, jak teď budu v detaily nadupaných podvozcích oblepovat měchy páskou… V rámci svého duševního zdraví jsem se o to nepokoušel, podvozky odložil a rozhodl se pokračovat nástavbami. Na přední části obou návěsů jsem usadil čela ložné plochy a v případě „A“ návěsu doplnil i patřičně upravenou zadní stěnu (bez znázorněných dveří) což mi dalo alespoň hrubou představu rozměrech návěsů. Vzhledem k mnoha vlastním úpravám stavebnic jsem prakticky opustil stavební návod. Díky tomu mám ve stavbě poměrně velkou volnost a mohu se věnovat tomu co považuji v tu chvíli za důležité. Na druhou stranu je však nutné každý krok předem několikrát zvážit. Proto jsem se i zde na chvíli zastavil a před slepým uzavřením skříně návěsu střešní konstrukcí jsem se zamyslel nad dvěma věcmi: 1) jak upravit skříň návěsu tak, aby bylo snadné udělat ji na jedné straně otevřenou, 2) jak sestavit jednotlivé díly v celky tak, aby bylo možné patřičné části návěsu bez složitého maskování nastříkat bílou (neptejte se proč, ale v Austrálii má prostě téměř každý návěs bílý nárazník, vrata a většinu pevných panelů které tvoří nástavbu). Výše uvedené dva body platí obecně pro oba návěsy, v praxi jsem si je ověřoval při stavbě návěsu „A“. V rámci prvního bodu jsem si tedy vystřihnul z (ve stavebnici obsažené) plachtoviny (velmi reálného vzhledu) patřičný rozměr plachty po přední návěs, v duchu „shrnovačky“ ji zmuchlal a poměrně dlouho přikládal k rozestavěné nástavbě ve snaze utvořit si představu o jejím pozdějším upevnění. Tomu jsem přizpůsobil (v rámci bodu 2) sestavení střechy, jejíž konstrukce z plastových profilů je pevnou součástí nástavby (stejně jako celek bude tedy zelená), zatímco střecha je prozatím oddělená a na výsledném modelu bude buď bílá (stejně jako nárazník návěsu a blatníky) nebo stříbrná (ve skutečnosti je z hliníku). Do nástavby jsem dále vlepil sloupky (po čtyřech na každé straně, přičemž prostřední dvojice sloupků je posuvná) s výjimkou středních sloupků na otevřené straně, které budou doplněny o drobné detaily a nalepeny až po nástřiku návěsu. Toť prozatím vše. Návěsy začínají dostávat alespoň přibližný tvar a teoreticky bych měl mít tu nejhorší práci za sebou. Teď už mi zbývá jen torzo „A“ návěsu doplnit o kabeláž a drobné detaily, jako celek nastříkat a to vše zopakovat i s „B“ návěsem a pak už budu moci tvrdit, že stavba celé soupravy se blíží ke konci.