Když jsem se před kamarády zmínil, že mě čeká cesta kamionem do Moskvy, většina z nich mi řekla že jsem blázen a že mě tam nejspíš někdo zastřelí. Cesty do Ruska a států bývalého Sovětského svazu jsou námětem mnoha příběhů, které kolují mezi lidmi dodnes. Historky plné ozbrojených mafií, pašeráctví a korupce přecházejí z člověka na člověka. Každý si něco přidá, něco zase odmyslí a příběhy se tak vyvíjejí a stávají se legendami. Stejně tak jako příběhy se ale vyvíjí i východní země a v mnohém se snaží vyrovnat západu. Zbylo vůbec něco z toho Ruska, které se vyskytuje v oněch skazkách plných dobrodružství i strachu?

Pozvání k cestě do Ruska nešlo odmítnout. Nehledě na varování či obavy ostatních jsem měl v této věci jasno okamžitě po přečtení SMS od kamaráda. "Mám práci na Rusko, budu jezdit Moskvu" V zápětí dodal, že jsem v kabině vítaným hostem. V jeho kabině z hliníku a laminátu - v kabině Xeny. Odolali byste?

Na rozdíl od cesty do jiných zemí, cesta do Ruska (s tranzitem přes Bělorusko) vyžaduje zvláštní pojištění a získání víz příslušných států, což stojí čas i peníze a tak před cestou samotnou následovaly týdny čekání na víza. Ruské a Běloruské.

Když už jsem měl víza lidově řečeno v kapse a znal termín odjezdu, nemohl jsem se dočkat. Zajímalo mě mnohé. Na západě jsem s kamionem už byl, ale jaký bude východ? Jak to tam vypadá? Jaké mají silnice? Jak tam fungují pumpy, parkoviště? Jaké to je na hraničních přechodech? Jací jsou tam lidé? Jaká vozidla tam jezdí po silnicích? Jak to vypadá, když „nabalíte“ kabinu a vyrazíte do Moskvy, když vrátit se můžete za týden, ale i za tři?

Určitě vás to taky zajímá, jinak byste se nedočetli až sem. Čtěte dál, já se vám pokusím vše vylíčit.

Do kabiny mě s sebou vzal Jarda Trčka, mnoha Liazy protřelý (od 110ky po 19.41 TBV) a cestami po celé Evropě ostřílený člověk. Už jen proto jsem neměl z cesty nejmenší obavy. Roky jezdil východní země - Rusko, Balkán – a leccos už zažil. Cesta do Moskvy, jak sám říká, je ve srovnání s cestami dál na východ jen obyčejná „příhanička“. Ke konci naší cesty se Jarda přiznává, že si nebyl jistý tím, jak na jeho nabídku zareaguji, zda-li mám dost kuráže a nenechám se odradit. V tu chvíli jsem dvojnásobně rád, že jsem se rozhodnul tak rychle a nezaváhal. Asi by to neudělal každý.

Předem musím říct, že mám pro Rusko slabost. Možná i proto, že socialismus, ze kterého jsem moc nezažil, ve mně nezanechal averzi vůči zemím ani lidem z východu. Mám rád ruštinu, líbí se mi nové Kamazy i MAZy a fascinuje mě rozsáhlost Ruska i jeho historie. Zkrátka nemohu zaručit, že budu nestranným pozorovatelem, ale o tak přísné posuzování tu snad asi ani nejde. Tuším jen, že pro mnoho lidí může být toto téma citlivé a proto vše berte s rezervou.

DHL Jirny

S Jardou se setkáváme v pondělní dopoledne ve skladištní oblasti na okraji Prahy. Nakládá se lego. Plný návěs představuje cca. 6 tun nákladu. Ideální pro spotřebu paliva i životnost celé soupravy. „Naše“ Xena je číslo 21, známý tahač z firmy Polari písek. Má nezávislou klimatizaci, kotoučové brzdy na přední nápravě a po přestavbě na „ruskou“ verzi má nádrže celkově na 900 litrů nafty. Návěs je Schmitz, také na kotoučích, třístranná shrnovačka, na Jardovo přání s bočnicemi, starý necelé dva roky. Tedy poctivá dopravní technika na poctivou práci. Teď možná tahá lehké Lego, není to však dlouho co tahala tuny železa.

V okamžiku odjezdu je na tachografu tahače údaj 717 413 km. Vyjíždíme po desáté dopolední a Jarda se raduje, protože formality obvykle trvají minimálně do oběda a my tak máme nějakou tu hodinku k dobru. Jedeme směrem na Náchod. Tam zaclíme, nakoupíme poslední zásoby a vyrazíme směr Polsko.

Na celnici jsem všechno vcelku rychle. V posledním obchodě před „čárou“ nakupujeme dva balíky mattonek, jeden balík pitné vody, chleba, rohlíky, kafe a pivo. Gambrinus pro nás, radegast pro policii. Vše ostatní veze Jarda z domova. Říká, že v Bělorusku se už jednou jídlem přiotrávil a od té doby vozí vše s sebou a poslední „normální“ jídlo si dává v Polsku a slibuje mi pořádnou porci jídla v hospodě kdesi před hranicemi s Běloruskem.

Po nákupu vypisujeme nové kotoučky do tachografu. Jedno na Jardu, druhé na mě. Nějaký ten týden zpátky jsem si myslel, že si cestu odsedím na sedačce spolujezdce. Brzo je mi ale jasné, že nejsem jen mrtvá váha v kabině. Za volant usedá Jarda a ČR necháváme za sebou. Cesta Polskem je normální. Cesty jako u nás, někdy horší, někdy lepší. Provoz jako u nás. Směrem na sever se krajina rovná, ubývá kopců a cesty se napřimují.

Tankování v Czestochove

Střídáme se po čtyřech a půl hodinách, tuším že ve městě Czestochowa, kde tankujeme 100 litrů nafty, která nám musí vystačit až do Běloruska. Z pumpy vytahuji soupravu na čtyřproudovou silnici a uháníme dál. Brzdí nás jen prokleté polské semafory, jejichž logika mi uniká. Z dálky svítí zelená, na vteřinu zasvítí oranžová a hned červená. Mnohdy to znamená ostře na brzdy. Stojíme sotva pět vteřin, křižovatkou neprojelo jediné auto a už máme zase zelenou. Nadávat je zbytečné a tak znovu malá tři, malá čtyři, velká řada a malá pět, malá šest, malá sedm, velká sedm, malá osm, velká osm. Omezovač nás drží na 92 km/h a to jen v lepším případě. Čtyřproudovka časem zmizí a Warszawu objíždíme po okreskách, kde nás brzdí pomalejší naložené kamiony. Málokdy si troufám na předjíždění, raději pojedu sedmdesát než abych křižoval dvojitou čáru. Můj styl jízdy ale nesdílí litevští střelci se Scaniemi a přes čáry letí vpřed, zatáčka nezatáčka až mi běhá mráz po zádech. Jinak ale pohodová cesta a po více ne čtyřech hodinách se zase střídáme.

K mému štěstí je to před nejhorším úsekem celé cesty, kde zbyla původní úzká okreska s krajnicemi svažujícími se do nepříjemně hluboké příkopy. Fackování zrcátky tu nejspíš bylo na denní pořádku, zimní provoz si ani nedokáži představit. Faktem ale je, že i ty poslední úseky už jsou většinou vyfrézované, provoz je řízen semafory, probíhá kyvadlově a po staré cestě nebude brzo ani památky. Jet po takové cestě několik hodin, byl bych asi na nervy. Dnes jí však zůstalo už jen několik málo kilometrů jako vzpomínka na staré časy.

Bialy domek a naše Xena uprostřed noci

Spící parkoviště

Netrvá dlouho a vjíždíme do Zambrowa, nějakých 140 kilometrů před hranicemi s Běloruskem. U silnice tu je velké parkoviště s nenápadnou stavbou. „Bialy domek,“ říká Jarda a dodává: „Tady se staví na pauzu. Staví se tu i když sem pauza zrovna nevychází, staví se tu prostě vždycky. Hodně Čechů, kteří jezdí východ se sem staví a poslední normální jídlo a jedou zase dál. Dokud jsi nebyl na Bialem domku, nebyl jsi v Polsku.“ Je několik hodin po půlnoci a na parkovišti stojí několik kamionů. Vcházíme do restaurace. Je otevřená 24 hodin denně. Jarda plynulou polštinou objednává dvě koly, hranolky a svůj oblíbený řízek s cibulí a salátem z mrkve a zelí. Dávám si to samé. Když servírka přinese vrchovatý talíř, jen zamžourám a pouštím se do jídla. I když se opravdu snažím, velká porce je nad moje síly. Jarda se směje a říká, že na to, že jsem tu poprvé, jsem si s tou porcí poradil ještě docela dobře. Zaplatíme a vyrážíme dál. S příjemně sytým pocitem mi na sedačce spolujezdce padají víčka a probírám se až po několika desítkách minut na konci fronty před hranicemi.

Fronta po chvílích popojíždí, já se šplhám na horní postel a na Jardovo doporučení si jdu trochu odpočinout. On střídavě podřimuje na volantu a popojíždí. Ve frontě se tu nepředbíhá. Když fronta popojíždí a kamion před vámi se nehýbá, vzbudíte ho. Zatroubíte a pokud nereaguje, zaboucháte na kabinu. Tedy pokud nezatáhne záclonky, což znamená, že dělá pauzu a nepřeje si budit.

Ráno ve frontě těsně před polským terminálem (všimněte si "sabáky" vlevo u sloupu)

Poskakujeme takhle celou noc. S příchodem denního světla trochu procitám. Několikrát mě probouzí troubení bílé Scanie, která s rozsvícenými světly vykukuje za naším návěsem a čeká, jestli popojedeme. Poklepu Jardovi na rameno a on popojede.

Jeden z prvních Mazů, které jsme potkali...

Jiný Maz na parkovišti v polském terminálu

Naše Xena a běloruský Maz-Man

Pohled na parkoviště v polském terminálu

Ráno jsme na terminálu. Nejdřív Polský, potom Běloruský. Všechno probíhá v klidu. Polská strana nás odbavuje rychle, Běloruská k velkému údivu všech přítomných ještě rychleji. Jarda říká, že mě to určitě musí mrzet, že jsem to tu zažil v klidu a v pohodě a že mi ta velká divočina, která je tu jindy běžná, unikla. Má tak trochu pravdu, ale my aspoň můžeme pokračovat dál.

Někdy po obědě opouštíme terminál, za hranicemi tankujeme běloruskou naftu. Zajímavé je, že na benzínových pumpách jsou ukazatele cen digitální a neustále na nich problikávají ceny ve třech měnách: běloruský rubl, ruský rubl a dolar. Můžete si vybrat měnu, ve které budete platit. Překvapuje mne ale, že Bělorusové svoji měnu nevidí moc rádi. Za moc nestojí a mnohem lépe je uctíte rubly ruskými. Bereme 250 litrů na přejezd Běloruska. Pokud si to dobře pamatuji, cena je někde kolem 18ti korun za litr. Nádrže naplníme až v Rusku, kde je cena ještě o další tři koruny nižší. Za normálních okolností se ale dá celé kolečko z Čech do Ruska otočit na ruskou naftu, pokud doma netankujete zbylá služební auta.

Prvních pár kilometrů v Bělorusku...

...a jeho nekonečné dálky.

Pokračujeme dál a mě hned fascinují mě dvě věci. A sice kvalita silnic, která je vynikající a provoz, který je neuvěřitelně řídký. Silnice většinou čtyřproudová, široká jako dálnice a my tu jedeme sami, sem tam potkáme nějaké auto v protisměru.

Nejdůležitější směrové tabule jsou v azbuce i latince.

Maz si vibrující zadním kolem, což na fotce bohužel není patrné

Míjíme město Grodna, kolem kterého vede krásný nový obchvat. Jarda si ho pochvaluje a popisuje, že ještě před sedmi lety tu nebyl a že bylo nutné projíždět městem a to hodně zdržovalo. Na silnicích přibývá východní techniky a já se rozplývám. Mazy a Kamazy, to je moje! A tak fotím jako o život. Už předem mě Jára upozorňoval, že na každém druhém Mazu jsou kola, staré trilexy, nasazena tak ledabyle, že vibrují tolik, až je to z dálky vidět. Stačilo pět minut a vidím to na vlastní oči. Jednomu z prvních náklaďáků, který předjíždíme chodí zadní kola na obvodu pět centimetrů sem a tam. A rovnou celý tuplák. Za chvíli míjíme jiný, kterému takto hází kola přední. Divím se a koulím očima až na zem. Bělorusové to ale mají „v paži“ a letí svých sedmdesát, hlava nehlava.

Na konci Grodna objíždíme konvoj kamionů doprovázený policií a Jarda mi vysvětluje, že na hranicích celníci sestavují konvoje z vozidel vezoucích lukrativní zboží jako jsou cigarety, alkohol nebo třeba náhradní díly pro automobily. Řidiči pak nezbývá nic jiného než celníka uplatit, aby se nemusel táhnout v konvoji a nebo jet v relativním bezpečí, za které se samozřejmě platí. V eurech.

Traktor na dálnici. No a?

Vyrovnaná technika na hlídaném parkovišti

Kraz s neuvěřitelně vysokou točnou

Velký stroj jehož účel mi ani po bližším prozkoumání nebyl jasný

Kdyby tak na západě viděli, čím se vozí ADRka v Bělorusku...

Podvečer na parkovišti

Česká večeře

Po třetí hodině odpoledne zajíždíme na hlídané parkoviště. Uděláme velkou pauzu, vyspíme se a v noci vyrazíme dál. Jiní udělali pauzu už v koloně na hranicích. Silným magnetem, který „zblbne“ tachograf a to i ten moderní, digitální. Sjíždíme tedy z dálnice a u brány podniku, který se podobá našemu JZD zastavujeme. Z budky u vrat vybíhá „babuška“, která má minimálně 130 kilo a na prvním schodku sebou praští o zem. Není to hezký pohled. Ona se ale zvedá a dobelhá se k nám, pusu od ucha k uchu. Jarda se ptá, jestli se jí „ničevó neslučílos“ a platí 3 eura. Vjíždíme na volnou plochu, kde v tuhle chvíli stojí asi 4 další kamiony. O kus dál pak „balšája těchnika“ zdejšího podniku. V extázi beru foťák a okamžitě fotím co se dá. Nejvíce mě fascinuje třínápravový tahač Kraz s točnicí ve výšce dobrých dvou metrů a k němu náležící podvalník stojící opodál. Před hlídací budkou stojí starší muž a pokuřuje. Na cosi se mě ptá. Odpovídám, že „u nas njet takoj balšój těchniky“ a fotím dál. On se směje a dál si mě nevšímá. Nadšený se vracím do auta. Dáváme si jídlo, tuším, že Jardovu domácí sekanou a pivo. Mezitím ještě několikrát vybíhám nafotit nějaký ten běloruský vehikl a pak usínáme.

Ranní rozbřesk

Budík zvoní po půlnoci. Začíná středa. Parkoviště je plné kamionů. Oceňuji, že kolegové s mrazírenskými návěsy parkují své soupravy opačně, kabinou směrem ke konci plachtových návěsů. Svými chladícími agregáty tak neruší spánek ostatních. Probouzíme se kávou a vyrážíme dál. Na tachografu je údaj 718 375 km. Najíždíme na dálnici a krajina je ponořená v mlze. Vtipné je, že mlha většinou není jen tam, kde stojí na krajnici značka „vnimanije tuman“ (pozor mlha). Kvalita silnice je stále stejná – vše takřka nové. Sem tam je doprava převedena jen do jednoho pruhu, protože ten druhý je teprve dokončován. Cesta ale odsýpá. Na dálnici sem tam nějaký kamion, na dvouproudovce jede v protisměru někdo jen výjimečně, takže předjíždění je radost.

Nádherné barvy, pusto a prázdno

Když svítá, poprvé spatřuji běloruské vnitrozemí. To už jsem ale za volantem. Přesto neodolávám a dělám alespoň pár fotek krajiny místy ponořené v mlze, místy prosvícené sluncem. Nebe je bez mráčku a ranní slunce spolu s podzimem malují krajinu v nádherných barvách. A dálnice stále prázdná, nikde nikdo. Připadám si jako v úplně jiném světě. Klid, pohoda, prostě paráda.

Ve frontě na Bělorusko-Ruských hranicích

Balšája tjéchnika v akci pro německého speditéra

Monument zdůrazňující Bělorusko-Ruské semknutí

V 7:15 jsme na Ruských hranicích, těsně před městečkem Krasnaja Gorka. Poskakujeme ve frontě, fotím protijedoucí Mazy a Kamazy a Jarda připravuje doklady. „Tady začíná divočina,“ říká a do každého pasu zasune „správní poplatek“ v rublech. To nám zajistí bezproblémové vyřízení papírů. Když to neuděláte předem, vždycky se najde někde nějaký problém a za něj stejně zaplatíte. Tak to tu chodí a všichni to respektují. Na konci fronty zajíždíme na hlídané parkoviště. Všude se to tu hemží ruskými policisty. Chodí v maskáčích v zimní bílo-modré kamufláži a kanadách sešněrovaných alespoň do půlky lýtek. Jde z nich respekt.

Deset metrů před ruskou čárou: setkání východní a západní techniky

Parkuji do řady kamionů dle pokynů obsluhy parkoviště a rychle se stavíme do fronty. Nejdřív pasy, pak doklady – klasika. Říkám Jardovi, že z těch „milicijanierov“ jde docela strach a on říká, že to je ještě dobrý. Dřív prý nosili všichni samopaly. Dnes mají jen pistole. Vystojíme frontu u okénka a muži za prosklenou přepážkou dáváme pasy a další doklady. Z každého pasu muž nenápadně vytáhne bankovky, strčí je pod stůl, vše orazítkuje a jdeme dál. V duchu se usmívám, protože všude, ale opravdu všude visí dvojjazyčné letáky (v ruštině a angličtině) upozorňující na to, aby řidiči nenechávali ve svých dokladech hotovost, neboť by to mohlo být považováno za úplatek, který se trestá odnětím svobody na tolik a tolik let. U okénka, kde vyřizujeme celní papíry jsou milé a hezké Rusky. Ptají se co vezeme a pak si říkají o pivo a tak odbíhám do kamionu a mladé úřednici předávám plechovku piva a ta s úsměvem děkuje. Jarda mezitím stojí u dalšího okénka a v duchu si přeje, aby nás neposlali na rentgen. Na parkovišti, těsně vedle Xeny, totiž stojí zbrusu nový Mercedes s mobilním rentgenem, ne nepodobný tomu, který používá naše Celní správa. Ne, že bychom rentgenem neprošli či měli nepořádek v dokladech. To ne. Ale stálo by nás to čas. A další eura. Járovo přání se plní a tak platíme za parkoviště, tuším že snad 150 rublů, a vperjod! Vítejte v Rusku, dobro pažalovať!

Liduprázdno při tankování

První kilometry v Rusku: opět nikdo nikde

Do Moskvy už jen kousek...

Typický pohled na silnici do Moskvy

Tankujeme do plna hned na první pumpě. Platí se předem. Jsme tu sami, nikde ani noha. Dál se nezdržujeme a jedeme dál, já pořád za volantem. Do moskvy zbývá něco přes 400 kilometrů. Silnice je široká čtyřproudovka s dvojitou čárou uprostřed. Jehličnatých stromů ubývá, dál už jsou jen břízové remízky prokládané travnatými pláněmi. Nebe je stále jako vymetené a provoz na naše poměry stále velice řídký. Jedeme pořád rovně, krajina je plochá, sem tam mírný kopeček a pozvolná zatáčka. Na tachografu stále tempomatových 92 km/h. Brzdím jen v městečkách, či spíše obcích, pokud to tak lze vůbec nazvat. Platí zde 60 km/h. U silnice se vždy objeví jen značka, pouliční lampy a jedna či dvě křižovatky. Vše takřka bez domů. Sem tam nějaká pumpa či parkoviště s obchůdkem, autobusová zastávka, přechod či nadchod, pár nízkých budov a hned zase značka označující konec obce. Jinak nic. Jako výstraha se sem tam objeví billboard ve tvaru policejní Lady, který má odradit účastníky silničního provozu od rychlé jízdy.

Freightliner Century a MAN TGA

Potěmkinova policejní hlídka

Na silnici přibývá ruských náklaďáků. Běloruské Mazy, od těch nejnovějších po ty nejstarší, doplňuje čím dál více Gazů a Kamazů nejrůznějšího provedení, stavu i stáří a světe div se – objevují se tu i americké tahače. A ne ledajaké! Každou chvíli míjíme nějaké to Volvo VN, nejnovější Freightlinery či Internationaly. Výjimkou nakonec není ani Kenworth T2000 či Peterbilt 387. Žádné staré plečky, naopak. Za většinu z nich by se nestyděl žádný americký trucker a chvilky potkáme snad víc amerik než je v celé naší republice. Většina z nich tahá klasické evropské návěsy. Rusové mají délkový limit 20 metrů a tak jim dlouhý „sleeper“ ve spojení s 13,5 metrovým návěsem nedělá těžkou hlavu.

Ano prosím, to jsem já. Abyste věděli, že jsem tam opravdu byl

Na konci jednoho z měst na nás mává dopravní policista a svojí plácačkou nás posílá ke krajnici. „Měří,“ domýšlí si Jarda a má pravdu. Otvírám dveře a dobíhající policista mi hbitě ukazuje radarovou pistoli a na ní hodnotu 79 km/h. „Pasmatri!“ mává mi s ní před očima a mele cosi o „štrafu“ a bance.Štráf je rusky pokuta, vysvětluje mi Jarda a podává mi doklady. Policista si je nespokojeně prohlíží a pořád opakuje slova banka a pokuta. „Zeptej se ho, jestli se můžeme domluvit,“ říká mi Jára a tak to zkouším. „Možno dagavariť?“ ptám se a policista vcelku rychle odpovídá. „Da, dvěsti rublej.“ Okamžitě přitakávám, beru si od něj pas, vkládáme do něj 200 rublů a podávám mu ho zpátky. On si bere bankovku, vrací mi doklady a mává rukou. „Jéchaj!“ Oddechnul jsem si. Nějakých 150 korun za 79 km/h v obci je rozumná cena.

Safonovo, jedno z větších měst na cestě do Moskvy

Ruská technika

Pohled na typickou ruskou krajinu

Za volantem se střídáme na hlídaném parkovišti Vyšegor. Za 40 rublů si dáváme sprchu, najíme se a v 15:30 jedeme dál. „Nebylo mi nic, ale je mi líp,“ směje se Jarda. Za dvacet minut později v dalším městě nás opět zastavuje dopravní policista. Jarda rychle hledá v peněžence nějaké rubly, ale nemá drobné. Zastrčí tedy do pasu desetieurovku a otevře dveře. „Kudá spjéšíš?“ prá se policista a Jarda hbitě odpovídá: „V Maskvu,“ a dívá se na radarovou pistoli, na které svítí údaj 89 km/h. Podává celníkovi svůj pas, ten z něj vytáhne bankovku, vrátí ho Járovi a mávne rukou: „Užé něspjéši! Jéchaj…“ Jedeme dál a v obci už pro jistotu opravdu brzdíme.

Plížící se Kamaz

Freightliner Columbia před Moskvou

S podvečerem se blížíme k Moskvě a doprava houstne. Vozidel přibývá a několika kilometrové souběžné jízdě při předjíždění kamionů jedoucích jen o trochu rychleji je konec. S přibývajícími pruhy na silnici jsem rád, že nemusím řídit. Mám pocit, že většina pravidel silničního provozu tu přestává platit. Platí tu jen to, že jsou-li na silnici vyznačeny tři souběžné pruhy v jednom směru, jedou v nich 4 vozidla vedle sebe a je-li pruhů 5, vozidel vedle sebe jede alespoň 6, nejlépe 7. Plná čára či zebra zde absolutně nic neznamená a všichni se vás snaží všelijak předjet nebo podjet. Nejvyšší opatrnost je zde namístě. Samotný Moskevský okruh, tedy pětiproudá dálnice vedoucí kolem Moskvy v délce 200 kilometrů, to je opravdová džungle, kde platí právo drzejšího či silnějšího.

Houstnoucí provoz před Moskvou

Obchodní centrum na kraji Moskvy

Zajímavostí je, že na okruhu, ale vlastně i přiléhajících komunikacích vedoucích do Moskvy jsou po určité vzdálenosti rozmístěny policejní kontrolní stanoviště lidově zvané „gajky“ (podle staršího označení GAI, řekněme, že něco jako němečtí BAG nebo naše celní správa) – zděné domky, kde nad provozem bdí policisté a tu a tam zastaví a zkontrolují nějaký kamion, aby se ujistili, že je vše v pořádku popřípadě aby vydělali nějaký ten rubl či euro, přičemž platí, že čím blíže je do Moskvy, tím „dražší“ policisté jsou. Gajky byly dřív běžné i v Bělorusku či na Ukrajině, většina nich už je ale zrušena. Dodnes se drží hlavně ty ruské. My jsme měli štěstí a kontrole jsme se vyhnuli. Ve čtvrt na devět už jsme zajížděli na hlídané parkoviště v areálu jakéhosi průmyslového podniku poblíž „naší“ celnice v Moskvě. Za 24 hodin zde vybírali 250 rublů a k dispozici zde byly rozumné toalety i sprcha. Zaparkovali jsme vedle starého caboveru International, zkontrolovali situaci na celnici, povečeřeli, dali si každý po dvou pivech a spokojeně usnuli.

Běžný obrázek z moskevské ulice

Jeden z novějších Kamazů

Moderní malý Kamaz. Motor Cummins, převodovka ZF

Dva vozy z jiných světů ale se společnými geny. International s motorem Cummins a převodovkou Eaton

Freightliner Columbia

Volvo VN s Freightlinerem Century v závěsu

Průměrný běloruský tahač

Setkání světů: Američan, Evropan a Rus. Na ruských silnicích nic neobvyklého.

Běžný Kamaz

Klasická ruská souprava

Moje vysněná fotka: Kamaz a Xena

Zadní část Kamazu s vykukujícími dřevěnými podélníky pod nástavbou

Asiat uprosřed Moskvy

Gaz táhne Gaz. Typické vozy ruské rozvážky

Ráno jsme na celnici odevzdali papíry, v místním bufetu si dali kávu a víceméně celý den čekali na vyclení. Po areálu se pohybovala nejrůznější vozidla od ruských, přes evropské a asijské až po americké a tak jsem se vesměs bavil focením. Vrcholem dne pro mě byla možnost vyfotit si Xenu vedle klasického Kamazu, který zaujal místo po naší levici namísto Internationalu. Jeho řidič bravurně nacouval soupravou s vlekem vedle nás, v maličké kabině rozbalil vařič, televizi a mě klidně nechal obcházet a obdivovat jeho „mašínu“, která měla očividně nový motor, zatímco pomocný rám mezi rámem vozidla a nástavbou tvořily dva dřevěné trámky. Kromě nás tu stálo několik Poláků, jeden Čech a jeden Slovák, takže jsme občas prohodili pár slov, abychom si zpestřili den, který byl jinak ve znamení filmů na DVD.

Xena v Dětském miru

Do večera bylo vycleno. Vzhledem k hustému provozu nemělo smysl vyjíždět okamžitě. Počkali jsme tedy do desáté hodiny večerní místního času (v Moskvě je o dvě hodiny víc než v ČR) a vyrazili na místo vykládky, od kterého nás dělilo necelých sto kilometrů kolem Moskvy, mimo jiné i po nechvalně známem velkém moskevském okruhu. Ve skladišti „dětskij mir“ jsme zaparkovali a přenocovali.

Typický obrázek z rušného překladiště

Americké Volvo a běloruský MAZ

Pijte Coca-Colu

Mazy na vykládce. Všmněte si cedule "PUSTOJ" (prázdný) za předním oknem. V Rusku je zvykem takto dávat najevo, že nevezete náklad.

Mitsubishi s pravostranným řízením

Volvo a Gazy

Freightliner FLD

Klasický Maz v trochu hoším stavu

Doba vykládky byla velkou otázkou, neboť předchozí Jardovy zkušenosti naznačovaly, že několikadenní čekání je velmi pravděpodobné. Já si nestěžoval, neboť i zde se pohybovalo mnoho zajímavých vozidel a já si tedy krátil čas focením. Vtipné bylo, že hned vedle nás vykládali náklad z návěsu amerického Volva VN, před námi se u rampy střídaly ruské Gazy a japonské Mitsubishi, za rohem stál zaparkovaý Freightliner FLD, zatímco hned vedle něj stály u rampy dvě dvojice Mazů a Kamazů. To nikde jinde neuvidíte. Po obědě následovalo milé překvapení v podobě vykládky a tak než jsme se stačili usídlit, návěs byl prázdný a před nám byla cesta domů. Bylo po čtvrt na čtyři a na tachografu byl údaj 719 422.

Zemědělská přeprava v Bělorusku

Takhle můžete jet v Bělorusku třeba několik kilometrů a nikomu to nevadí

Výstavba dálnic v plném proudu

Jeden z monumentů připomínajících druhou světovou válku

Minsk - górod geroj

Dobro pažalovať v Belarusiji - zemi, kde se rodí velké stroje

A zase ta prázdnota...

Trvalo nám ale dalších pět hodin, než jsme se dostali z Moskvy a jejího hustého provozu. Za volant jsem usedal až někdy po desáté. Před jedenáctou jsme byli opět na Vyšegoru a po rychlé sprše jsme pokračovali dál pro mne již známou cestou. Před hranicemi s Běloruskem jsme natankovali plné nádrže a vyrazili do fronty. Byli jsme mile překvapení, když jsme bez zastavení dojeli až na čáru, s dvěma storublovými bankovkami v pasech a slovem „pustoj“ (prázdný) vyřídili formality a na začátku Běloruska udělali velkou pauzu tak, abychom v rozumné denní době dorazili na litevský přechod Kamenyj Log. Vstávali jsme dopoledne, kolem druhé hodiny jsme míjeli Minsk a ve čtvrt na pět už jsme byli ve frontě na Logu.

Fronta jako za starých časů

Z Ruska se většina kamionů vrací přes Litvu jednoznačně kvůli naftě. Poláci totiž do země nepouštějí více jak 200 litrů v nádrži, zatímco Litevci mají vše „v paži“ a jejich hranice tak překračují kamiony nacpané ruskou naftou aby ušetřili. Při porovnání cen v Rusku a EU se není čemu divit. Podle Jardových slov zároveň platí, že dvě třetiny aut se z Ruska vrací po prázdnu. Někdo chytí nějakou tu zpátečku z Polska, nám se v tomto případě štěstí vyhýbalo a tak jsme se vraceli do ČR s prázdným návěsem.

Noční popojíždění ve frontě

Na terminál jsme se dostali po půlnoci, vystáli frontu u okénka s celníkem, nakoupili v duty free shopu a vyrazili do Litvy. Běloruský policista si přitom ještě nezapomněl vyžádat pět euro za údajně špatně odstavený kamion. Na Litevské straně nejdřív policista u počítače marně hledal typ Škoda Xena ve svém počítači, celník pak neskrýval nad podivnou značkou a typem našeho vozu údiv:

„Marka mašíny?“
„Škoda.“
„Što? Škoda? Fabia?“
„Njet, Škoda Xena.“
„Xena? Gdě?“
„Zděs…u rampy.“

Parkoviště v Litvě

Nakonec vylezl ze své vyhřáté kukaně a došel se na Xenu osobně podívat. Koulel očima až na zem, říkal, že nikdy nic takového neviděl, nahlédnul do kabiny a nechal nás být. Dostal svých pět euro tak dal pokoj a víc vědět nechtěl. Od hezké mladé Litevky jsme koupili dálniční známku a vyrazili na cestu. Čím dále jsme byli od Moskvy, tím horší byly silnice. Byla tma, brzo ráno a já jsem nakonec usnul za jízdy na spodní posteli. Nad ránem nakonec Jarda na dvě hodinky spánku zastavil a po tom, co jsme se probudili a zjistili že nám nějaký dobrodinec vysál nějakou tu naftu z nádrže, jsme raději pokračovali dál. Společně jsme se těšili na Bialy domek, sprchu a pořádnou porci jídla. Minuli jsme Vilnijus, Marjampole a brzo byli v Polsku.

Maz parkující u Bialeho Domku

Bialy domek ve dne

Popolední obhlídka Xeny

Z posledních sil Jarda dotáhnul soupravu až na Zambrow, kde nás v jednu hodinu po poledni čekala zasloužená odměna v podobě bezplatné sprchy a dobrého jídla. Zkrátka na Bialem domku se staví, i když sem nevychází pauza. Po jídle jsme ještě rozpojili soupravu a já si mohl dobře prohlédnout Jardovy úpravy na tahači. V půl třetí jsme vyrazili směr Morava a já si mohl za světla a na vlastní kůži vyzkoušet zmiňovaný opravovaný úsek původní polské silnice. Nakonec to ale nebyla taková hrůza a pokračovali jsme dál. Večer jsme si volant ještě na chvíli vyměnili ale před hranicemi na Jardu padla únava a za volant jsem šel zase já a pak už jen Těšín, Frýdek Místek, pár kilometrů po okreskách a náš cíl Rožnov pod Radhoštěm, kam jsme dorazili pár minut po půlnoci. Na tachografu bylo v tu chvíli 721 422 km. Ve tři hodiny ráno mě zde vyzvednul Járův kolega a kamarád a svezl mě až do Prahy, zatímco Jarda měl před sebou ještě 60 kilometrů cesty domů.

Když jsem dorazil do Prahy a spočítal kilometry vyšlo mi, že z Prahy do Moskvy a zpět do Rožnova p. R. jsme ujeli 4009 kilometrů.

Dojmy a zážitky z cesty budu zpracovávat ještě dlouho. Celá cesta se mi ale hodně líbila a kladné dojmy drtivě převažují nad zápornými. Prázdné silnice skrz běloruské a ruské pustiny mají své podmanivé kouzlo a já doufám, že se na ně ještě vrátím. Raději pojedu na východ než na západ. Už to asi není tak divoké, jak kamioňácké historky praví, ale ve srovnání se západem, který je svázaný předpisy a příkazy, má dnešní Rusko své osobité kouzlo.

Velký dík za umožnění cesty patří Jardovi. Bez něj bych se nikam nepodíval. Díky za víza i za všechno ostatní! A díky také jeho manželce za kvalitní zásoby potravin!